Poezie a videohry nemusí vypadat jako zjevní společníci. Jejich stereotypy sotva líbají bratrance: Hry oděné v khaki barvě, zbraň natažená; Poezie na sobě baret, zírala z okna na jelena. Přesto se tyto dvě umělecké formy setkávají novými a nečekanými způsoby, s rostoucím počtem vývojářů a spisovatelů, kteří spolupracují, sdílejí nápady a vytvářejí projekty, které v obou táborech zvedají prach.
Podívejte se na související Desire Machines: Jak nositelná zařízení jako Apple Watch pronikají do jazyka módy a sexu Digitální dystopie: Rozhovor s umělcem Lawrencem Lekem Co je Minecraft? Prozkoumáváme globální šílenství, které má děti i dospělé závislé na virtuálním budování bloků Dům mé matky
Podívali jsme se na myšlenku sloky, což znamená doslova místnost, do které byste mohli vstoupit, řekli. Dívali jsme se na strukturu básně jako na něco, čím byste se mohli pohybovat a prozkoumávat, něco, co by se dalo postavit a rozebrat. Experimentovali jsme s myšlenkou labyrintu, jako pohybu strukturou, která začíná a končí na stejném místě, ale nějakým způsobem nechává cestujícího pozměněného.
Prozkoumejte pokoje v Dům mé matky Cítíte, jako byste oddělili každou sloku a snažili se dát dohromady stopy - jen aby byl tento cíl zakryt, když se dostanete do další odpojené oblasti. Když vezmete v úvahu, že báseň je inspirována Bennettovou zkušeností s péčí o její nevyléčitelně nemocnou matku a s prožíváním polopamatovaných vzpomínek ze života milovaného člověka, má mapování této básně smysl.
Ostatní hry hrály s podobným vztahem mezi textem a prostorem. Drahá Ester od The Chinese Room přenáší hráče na ostrov v Hebridách a při pohybu mezi oblastmi odhaluje náhodně vybrané fragmenty dopisu. Šel domů Fullbright mapuje příběh do prázdného rodinného sídla prostřednictvím záznamů v deníku. Iracionální hry Bioshock vypráví o pádu podmořského města Rapture prostřednictvím shromážděných zvukových pásek. Pomoc při vyprávění příběhu s útržky textu je jedna věc, ale když máte dílo, které cíleně zkoumá překrývání her a poezie, jak obhájíte obě strany tohoto vztahu? Co je dřív, báseň nebo hra?
U tohoto díla vztah meziMinecrafta báseň byla nedílnou součástí jejího vývoje, řekli Bennett a Clarke. Ačkoli téma díla a závěrečný text nebylo něco, co bylo plánováno, ukázalo se, jak jsme zkoumali tuto představu místností a pohybu skrze báseň, že jsme chtěli vytvořit něco, co mělo smysl a co se nestalo derivací ani herní aspekt nebo poezie.
Básníci a hráči
Přináší báseň do světaMinecraftnechává projekt Bennetta a Clarka vyniknout z pohledu hry, aby získal lepší představu o tom, jak Dům mé matky drží se jako báseň Zeptal jsem se básníka Jacka Underwooda, který vydal Faber, co z toho vytvořil.
To byla zábava, řekl mi. Spojení mezi místnostmi a básněmi je tak staré jako myšlenka sloky a přitahuje mě pocit, že básně fungují na základě básníka vytvářejícího obydlí pro představivost čtenáře, takže bylo hezké vidět, že tato myšlenka byla poněkud posunuta dále doslova.
(Nahoře: Jack Underwood)
Když jsem se zeptal Underwooda, jak se postaví hře jedné ze svých básní, dal jasně najevo, že účast hráče bude velkým faktorem. Řekl, že poskytne určité parametry, jako jsou slova a tvar básně, ale také povzbudí hráče, aby manipulovali s prostředím tak, aby vyhovovalo jejich vlastním pocitům a zkušenostem.
Chtěl bych se pokusit rozvíjet myšlenku, že báseň je dialog, který se spoléhá na účast čtenáře. Možná kdyby čtenář nic neudělal, svět by zčernal. […] V podstatě se mi líbí myšlenka zkoumat báseň nebo sborník doslova. Myslím, že hra může ve skutečnosti lépe vyhovovat antologii: pokoj na báseň. To by mohlo být super.
Jak zdůraznil Underwood, myšlenka na báseň jako na objekt, který se spoléhá na účast, není nový nápad - slova na stránce potřebují čtenáře, aby je přečetli, a každý čtenář přináší mysl plnou jednotlivých myšlenek a asociací. Zkombinujte tento aspekt poezie s interaktivní povahou videohier a máte příležitost skutečně běžet s myšlenkou básně jako dialogu. Přesto s tím jsou problémy. Například zde je jedna z Underwoodových básní převzatých z Grantčasopis .
zastavit spotify v otevírání na spouštěcích oknech
Láska báseň
Ulice vypadají, jako by chtěly smažit vejce
na sebe. Myslím na tebe a jdu
svědí z toho. Stále očekávám, že uvidím krvácení z nosu
na horkém žlutém chodníku. Každá myšlenka je
koňská muška. Když tu nejsi, soustředím se
dostat se někam bezpečně; a až se dostanu k
někde v bezpečí hltám den, dokud nejste doma.
Pokud se potápíme v účasti hráčů, jak bychom z toho mohli udělat hru? Pokud, jak navrhl Underwood, půjdeme docela doslovnou cestou, možná bychom vytvořili virtuální ulici lemovanou žloutkově žlutými deskami. Báseň je přečtena. Co by měl hráč dělat? Možná by se měli soustředit na to, aby se dostali někam do bezpečí, jak říká báseň, a až se tam dostanou, hra skončí. Ale co když ne? Co když se hráč rozhodne zůstat na ulici a lovit koně? Pokud má být zážitek dialogem, neměl by mít hráč co říct? Ale pokud ano, změní to báseň?
(Nahoře: Gone Home od Fullbright)
Slova na stránce mají určitý stupeň stability. Když máte báseň, kterou mohou hráči ve virtuálním prostředí - snad ve velmi doslovném smyslu - formovat, tvarovat a tahat v nejrůznějších směrech, jak můžete zabránit tomu, aby z hry byl vytlačen původní záměr básníka? A pokud je báseň vymrštěna vodou z vany, má to vůbec význam?
Je to stále báseň, pokud nejsou žádná slova?
Jedním z vývojářů, kteří přicházejí s odpověďmi na tyto otázky, je Tom Betts. Během svého doktorského studia Betts vytvořil řadu projektů, které zkoumaly vztah mezi hrami a vznešeným - myšlenka s jejími kořeny v pocitu úžasu a teroru, který získáte z blízkosti něčeho mnohem většího než vy, ať už je to něco fyzického jako hora nebo něco abstraktního, jako je pojem času.
V jednom z Bettsových projektů V troskách , hráč je umístěn na procedurálně generovaný ostrov pokrytý gotickými ruinami na způsob romantických malířů krajiny. Hráč musí vyjednat svou cestu kolem těchto ruin, dosáhnout centrální věže a postupem hry se hráči načtou výňatky ze starověké římské básně.
Snažil jsem se najít poetický příběh nebo rámec pro sdělování abstraktních představ o hře (myšlenky vznešenosti, obměny a algoritmů), řekl mi Betts. Lucretiova epická báseň, O povaze věcí sedí perfektně, protože pojednává o tématech generativní tvorby a neznámém účelu, které jsem zkoumal svou prací. Fragmenty básně jsou rozptýleny po celém herním světě a jsou odhaleny, jak hráč postupuje. To způsobí, že zážitek z básně bude trochu jako remix stejným způsobem, jako je architektura světa remixována a přestavěna pro každé přehrávání.
U Betts existují dva způsoby pohledu na poezii ve hře. Na jedné straně máte Lucretiovu poezii, která vypadá jako báseň, zní jako báseň a voní jako báseň. Na druhou stranu máte algoritmy, které tvoří samotnou hru. Betts porovnal strukturu slov a slok na kousku papíru se strukturou symbolů, které tvoří kód. Poezie se zabývá strukturou tak, jak to většina próz není, což odráží určité aspekty herního designu a programování, kde se entity a akce opakují a objednávají, aby se vytvořil celkový zážitek, řekl.
(Nahoře: In Ruins od Tom Betts)
Hráč může být schopen prozkoumat a postupovat světem V troskách , ale kód, který diktuje semi-randomizovanou strukturu herní krajiny, je nakonec to, jaké struktury to zažívají. Je to způsob pohledu na dialog mezi hráčem a básníkem, který v zásadě přepracovává básníka v roli vývojáře. Postavuje básníka do role architekta a hráče do role obyvatele. Básník staví dům, ale hráč může pohybovat nábytkem.
Hidetaka Miyazaki Krví a Temné duše série jsou skvělými příklady her, které fungují tímto způsobem. Mluvenému textu brání jen velmi málo a místo toho se historie a vztahy ve světě hry vyprávějí prostřednictvím objektů, detailů prostředí a herních mechanismů. Ale je vyprávění příběhu tímto způsobem to samé jako vyprávění básně?Francouzský básník Paul Valéry kdysi napsal: Poezie je próza, protože tanec znamená chůze. Zajímalo by mě, jak tato rovnice funguje ve virtuálních světech.
Ať už je to jakkoli, jedna věc, které se Bennett a Clarke, Underwood a Betts všichni chtějí vyhnout, je neohrabaná facka literatury a her. Pokud chtějí básníci a vývojáři spolupracovat, potřebuje více než připnout jedno médium na druhé. Chtěl bych vidět [spolupráci mezi básníky a vývojáři] integrovanějším způsobem, než by básníci jen „titulkovali“ hru nebo psali úvodní / vnější texty, řekl Betts. V poezii existuje bohatá historie nejednoznačnosti a strukturálních experimentů, o kterých si myslím, že dobře fungují s určitým typem herního designu.
Podívejte se na související Desire Machines: Jak nositelná zařízení jako Apple Watch pronikají do jazyka módy a sexu Digitální dystopie: Rozhovor s umělcem Lawrencem Lekem Co je Minecraft? Prozkoumáváme globální šílenství, které má děti i dospělé závislé na virtuálním budování bloků Spojením svých sil, učením se, jak každé médium funguje, a půjčením od obou vývojářů a autorů přepracovává role básníka a vývojáře, čtenáře a hráče. Prostřednictvím všeobjímajícího experimentování, nejednoznačnosti a interakce, projekty jako
